Kdy to bylo naposledy, co si mohla vychutnávat jeho blízkost? Na tohle byla jednoduchá odpověď - hodně dávno. Ruce nechala spuštěné podél těla a naplno si uvědomovala jeho dlaň na své tváři. V okamžiku, kdy se jejich rty rozdělily, vířila jí v hlavě jediná otázka.
  "Proč?" zahleděla se mu zmateně do očí. Jen však beze slov poodstoupil a vyhrnul si levý rukáv.
  "Myslím, že je na čase jít," zamumlal temně a rychlým pohybem skryl tepající Znamení zla. Vytřeštila oči a chtěla zkontrolovat i své Znamení. Jakto, že nic necítila?! "To nemusíš, žádá o schůzku jen mě," procedil skrz zuby a natáhl k ní paži.
  "Hned?" zalapala po dechu.
  "On nerad čeká," dodal a táhl ji za sebou. Nebyla připravena stanout před ním dnes. A byla vůbec někdy? Tiše zaúpěla.
  "Co mu chceš říct?!" do hlasu se jí vkrádal hysterický podtón a panika.
  "To je to jediné, co nevím, tak sakra mlč a nech mě přemýšlet," sykl a rozhlédl se další chodbou, zda tam nikdo není. "Rychle!" pořád ji popoháněl, dokud nedošli až k bráně.
  "Já-"
  "Chtěla ses vrátit?"
  "Ano, ale ne... Je to rychlé a-"
  "Teď tady to, jestli jsi nebo nejsi připravená, nehraje žádnou roli, rozumíš?! Staneš před ním, jako by jsi nikdy neodešla. Mluv jen, když tě vyzve a proboha, Faw... Chraň si svou mysl," bylo to poslední, co od něj slyšela než je oba přemístil. Nestihla se ani nadechnout. Ve stejnou chvíli, kdy se její nohy dotkly pevné země, jejím tělem projela neskutečná bolest. Zhroutila se do trávy a pevně k sobě stiskla zuby, aby nezačala křičet.
  "Pane," k jejím uším dolehl šelest spadaného listí. Voldemort zrušil kletbu a zlověstně se zachechtal.
  "Severusi. Doufal jsem, že nepřijdeš sám. Potěšil jsi mne." Fawi se pokusila zvednout na loktech. Málem už se jí to podařilo.
  "Crucio!" mýtinu ozářil paprsek kletby, která se okamžitě vpila do její hrudi s takovou silou, že ji úplně přemrštila na záda. Tentokrát už to nevydržela. Nemohla být zticha. Měla pocit, že se zblázní. V pěsti křečovitě svírala trs trávy, jež v dalším návalu bolesti vytrhla.
  "Pane, dovolte mi promluvit."
  "O čem? Budeš mě přesvědčovat, že tato žena snad nezradila? Že od nás neodešla s úmyslem se nikdy nevrátit?!"
  "To určitě ne, ale byl bych rád, kdybyste si vyslechl její důvody. Možná byste pak..."
  "Změnil názor?" naklonil hlavu na jednu stranu a svůj pohled přesunul ze Severuse na zmítající se ženu. Malý moment to vypadalo, že o tom uvažuje. Jen se však zachechtal a zesílil nápor kletby.
  "Mohu se za ni zaručit, pane," pronesl vážně a Fawilien se mohla konečně volně nadechnout. Slzy stékající jí po tvářích ji rozostřily vidění. Nebyla schopna ani vstát. Jen těkala očima po obloze a snažila se do plic dostat co nejvíce vzduchu. Celé tělo bylo jako v jednom ohni a měla pocit, že by nedala dohromady ani jednu jedinou smysluplnou větu.
  "Opravdu?" zakroutil muž hlavou. "Ale, ale... Copak, Severusi... Je v tom snad něco více? Udivuje mě jedna věc. Není to zrzka," zachechtal se svým slovům.
  "Časy se mění," odpověděl mu líně Snape.
  "To ano." Fawi leknutím vyjekla, když spatřila Voldemortův obličej kousek od svého. "Mluv. Jsem zvědav na tvé výmluvy!" hleděl brunetce přímo do očí. Jen ztěžka polkla.
  "Nebylo to tak-" zasípala a ihned se rozkašlala.
  "Udělala chybu a ví to. Odpřísáhla mi, že se to vícekrát nestane," zasáhl opět Severus. Voldemort se prudce postavil a tiše zasyčel. Odnikud se najednou připlazil Nagini.
  "Severusi... Ta chyba byla velká! Udala místo našeho setkání tomu pitomému Řádu! A co by si o tom, kdybych ji přijal zpět, pomysleli ostatní služebníci? Nebylo by to vůči nim nefér?" pohladil svou hůlku. "No řekni, bylo, že? Zneuctít má vlastní pravidla. Čím bys mi mohl zaručit, že se to nebude opakovat? Vždyť kdo zradí jednou..."
  "Už se to nestane," trval na svém.
  "Jistě, že ne," usmál se. Fawi po zádech přejel mráz. Nevěštilo to nic dobrého...
  "Crucio!" roznesl se okolím jeho pomstychtivý hlas. Jen sekundu na to temnou a tichou noc prořízl zoufalý a zničující výkřik...


  "Při vší úctě, pane řediteli, o tomhle se s vámi bavit nehodlám," dolehl k jejím uším známý hlas. V první chvíli ho však nedokázala přiřadit k žádnému obličeji. Nedokázala by ani říct kdo je a kde vůbec je.
  "Bylo mi to jasné, Severusi. Důležité je, že... Fawilien, konečně jste se probrala!" To mluvil k ní? Ani si neuvědomila, že by otevřela oči. Pořád viděla rozmazaně. Pokusila se mu odpovědět, ale nenašla hlas. Z hrdla jí vyšlo jen jakési zachroptění.
  "Nechám vás nyní o samotě." Brumbál kývl Snapeovi na rozloučenou a ženě ležící na lůžku položil dlaň na rameno. Zlehka, ale i přesto měla Faw chuť začít sténat bolestí.
  "Vypij tohle," přitiskl jí Severus ke rtům malou lahvičku a než stačila jakkoli zareagovat, vlil Fawi obsah do krku. Pokud se nechtěla udusit, musela polknout. Každý nerv v jejím těle pak jako by na moment ztuhl, oklepala jí zima. Lektvar začal působit.
  "Mělo by to zabrat okamžitě," pronesl suše. Fawilien zamrkala a konečně se jí povedlo zaostřit. Zhluboka se nadechla. Bolest sice nepolevila úplně, ale rozhodně už byla snesitelnější. Na ošetřovně bylo šero a hluk na chodbě s každou minutou utichal.
  "Dí-díky," šeptla. Nepoznávala vlastní hlas.
  "Nechám ti tu ještě dávku na noc a na zítra. Pak už by mělo stačit to, co připraví Poppy." Jen přikývla a tiše jej sledovala, jak rukou zajel pod plášť a vzápětí vytáhl tři další flakónky se světle žlutou tekutinou. "Tohle by však vidět neměla," upozornil Faw.
  "Dobře." Momentálně by nebyla schopna odporovat ani mouše, natož Severusovi.
  "Brumbál ti dal... řekněme... nemocenskou. Odhaduji ale, že do týdne budeš zpátky. Dle mého by ses neměla tak namáhat, pochybuji však, že bys dala na mou radu," dodal ironicky a vstal.
  "Severusi," pokusila se ho chytit za paži. Natočil k ní tvář, výraz v jeho obličeji Fawi donutil ruku stáhnout. "Kdo učí místo mne?" Tušila to dříve než vůbec nějak zareagoval.
  "Uvolil jsem se k pár hodinám navíc," potvrdil jí předtuchu a ušklíbl se. Povzdychla si. Mohla jen doufat, že neporuší systém, který zavedla. "Musím říci, že mě překvapil způsob tvé výuky."
  "Doufám, že ho nebudeš měnit," upozornila ho slabým hlasem.
  "Já?" pozvedl jedno obočí.
  "Učí to snad teď někdo jiný?" zeptala se mdle. Neodpověděl. Minutku si tiše hleděli do očí.
  "Co jsi mu... Co jsi mu řekl?" vysoukala ze sebe konečně. V očích se mu objevil jakýsi záblesk, nebo se jí to jen zdálo?
  "Až jindy. Dobrou noc."
  "Počkej!" snažila se vytáhnout do sedu. Byl u ní dříve než se nadála.
  "Mohla by ses přestat tak vysilovat? Věř mi, že těch kleteb nebylo málo!" zasyčel vztekle a pomohl Fawi si sednout.
  "Bez tebe by mi to opravdu nedošlo!" prskla zpátky, nesnášela, když s ní někdo jednal jako s malou.
  "Beze mne by jich hlavně bylo mnohem více," opáčil chladně a narovnal se.
  "Mám ti začít líbat boty?! Nezapomínej, že nebýt tebe, neležela bych teď tady!" zvýšila hlas. Ihned nato se rozkašlala.
  "To nelze zapomenout," skoro neotevřel ústa, i přesto mu rozumněla skvěle.
  "Promiň... Nechtěla jsem to..."
  Dveře od ošetřovny tiše zaklaply. Fawi zadržela vzlyknutí a sjela zpátky na polštář. Tupec!


Co na kapitolu říkáte? Těšíte se na další?