Spánek se ke mně nechtěl přihlásit. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, sestra mi počítala netopýry... Zahrabala jsem se pod peřinu a hleděla do rudých nebes. Zkusím to - jeden netopýr, dva netopýři, tří netopýři, čtyři netopýři, pět netopýrů... tři tisíce pět set pět netopýrů... Nakonec jsem to vzdala – musela to být krizová situace, když se mi místo malých, sladkých netopýrků zjevil ksicht profesora obrany proti černé magie. Brrr. Opatrně jsem odhrnula nebesa a natáhla pro složku s úkoly. Vylezla jsem bez bot a ťapkala po kamenné chodbě, zem překvapivě nebyla studená, ale zahřátá.
  
  xXx
  
  V krbech ještě plápolal oheň. Maha chvíli zírala u paty schodiště na nejpohodlnější místa a poté se rozhodla pro rudou pohovku. Maha si říkala, že sama ji láká... jako něco v tom smyslu – Pojď, pojď si mě vyzkoušet, jsem pohodlná, jen pojď. Maha se zašklebila, tohle byla krizová situace, už začínala šílet. Otevřela tvrdou složku, která ukrývala její nejcennější poklady – to byl vtip. Začala si pročítat eseje a brblat nad tím, že nic inteligentnějšího ji nemohlo napadnout. Po chvíli odevzdaně hodila pergameny na stůl. Jeji odhad ale nebyl správný a štos papírů se rázem válel na zemi.
  „Paráda,“ neochotně se zvedla a pomalu jeden po druhém sbírala. Do rukou ji přišel malý obrázek se dvěma pohybujícími dívkami. Maha se zarazila. Nechala pergameny znovu spadnout na zem a sedla si zpět na pohovku. Najednou ji přemohl pláč. Bylo to ráz na ráz. Pohled na tu šťastnou chvíli kdy se ještě smála se svou sestrou v ní vyvolal bolestné sevření.
  „Maho?“ ozvalo se starostlivě. Blondýnka sebou polekaně škubla. Nevšimla si trojice, která právě prošla otvorem do společenské místnosti. Maze to vehnalo další slzy, zabořila tvář do kolen a celá se třásla. Nepostřehla, že se k ní vydala rozcuchaná Hermiona, proto sebou znovu škubla, když jí někdo pohladil po hlavě. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“
  „Já, já už nemůžu. Je toho na mě moc.“ vzlykala a pohlédla dívce do očí. Harry s Ronem posbírali pohozené pergameny a nerozhodně si k ni přisedli.
  „Tady... tu máš,“ podávala jí bílí plátěný kapesník, který právě vyčarovala.
  „Děkuju, já se omlouvám, myslela jsem, že jsem tu sama... Jinak bych tohle -“ Připadala si tak hloupě. Jako malé dítě, když ztratí hračku a nemůže ji najít.
  „Proč se omlouváš? Vypadáš hrozně, co se stalo?!“ opakovala svou otázku znovu.
  „Nechci vás s tím zatěžovat,“ špitla.
  „No tak, ššš, neplač, pověz nám to... Možná se ti uleví...“ Hermiona pohlédla na Rona a Harryho ti bezradně pokrčili rameny.
  „Máme odejít, Maho? Chceš mluvit jen s Hermionou?“ zeptal se najednou Harry.
  „Ne,“ zlomil se ji hlas. „Tak to není, nevím – nechci aby jste mě zbytečně litovali...“
  „Je někdy lepší uniknout do útrap něko jiného, nežli do svých vlastních. U cizích totiž dokážeme zpozorovat východisko,“ snažila se ji přesvědčit.
  „Moje sestra -“ podala jim nakonec fotku. Naklonili se nad ní a spatřili jak Maha cuchá své sestře, tmavé vlasy a ta se po ní ohání.
  „Jste si podobné,“ zamumlala tiše Hermiona.
  „Ani moc ne,“ otřela si slzy. „Možná něco ve výrazech, ale byla... krásnější, kolikrát jsem jí záviděla, byla naprosto úžasná,“ povzdechla si. A zamračila se, za svoji závist a se styděla.
  „Byla?“ zkoumavě si ji měřila prefektka.
  „Je mrtvá.“
  Všichni tři překvapeně zamrkali. Ron otevřel pusu a Harry se díval na své ruce.
  „To je nám líto, vážně...“
  „Jo musí to být hrozné,“ přidal se k Hermioně Ron.
  „Víte, každému někdy někdo umře,“ protírala si oči, „Jenže Našva umírala v bolestech a nikdo ji nemohl pomoct. Protože-“ selhal jí hlas a po tváři se ji znovu rozkutálely slzy. „Protože, jak jistě víte, v Kruvalu se učíme černou magii, ne abychom ji proti někomu použili – to ne, takový čin se trestá. Ale abychom ji rozuměli, abychom pochopili, že je opravdu nebezpečná. Našva toho dne skládala poslední zkoušku z OVCE. Z černé magie. Prostě to neodhadla... a najednou trpěla, a pak umřela.“
  „Bože, Maho tolik je nám to líto...“
  „Taky jsem ztratil, někoho na kom mi záleželo,“ zašeptal Harry.„Těžko se o tom mluví, kdo jiný by to měl pochopit líp než ty. Jenže, nebýt mého špatného úsudku mohl ten člověk žít-“   „Kdo to byl?“ zeptala se ho.
  „Mimo mých rodičů,“ řekl trpce, „To byl můj kmotr, asi ho znáš, byl to nevinný vrah – Sirius Black.“ „To je mi líto. Já - děkuji, že jste mě vyslechli,“ popotáhla a vysmrkala se do kapesníku. „Neznáte mě ani dva týdny a už vás obtěžuju.“ omluvně pohlédla na Harryho, který to musel mít ještě těžší než ona.
  „Neobtěžuješ, musí to být pro tebe hodně těžké, neutápěj se ve smutku. Tvé sestře je teď mnohem líp.“ objala ji hnědovláska. Maha položila hlavu na její rameno a přikývla.
  „Dneska jsi měla perný den běž si lehnout,“ poradil ji Harry. Hermiona po něm uznale střelila pohledem.
  „Pokud něco budeš potřebovat, stačí říct,“ vložil se do toho zapáleně Ron. Hermiona se pro sebe usmála. Maze se rozšířil usměv na tváři.
  „A gratuluji k postu...“ dodal. Maha poděkovala a popřál mu to samé. Pak se zvedla a s omluvou zamířila do ložnice. Od pláče měla ztěžklá víčka. Najednou se cítila ospalá, malátná a dezorientovaná. Po pár minutách už ležela v posteli a pokojně oddychovala.
  
  xXx
  
  Týdny plynuly, a vztah s Hermionou, Harrym a Ronem jako by se upevňoval s každou hodinou strávenou společně. Všechno, ale není tak růžové jak se zdá být. První věcí byla otevřená válka s uhihňanými holkami Levandulí a Parvati, ještě doteď nevím která je která. Ale není to to nejděsivější. Kámenem úrazu a bod číslo dvě byla obrana proti černé magii. Bod číslo tři byla moje noční můra. Severus Snape. Muž který se rozhodl udělat mi ze života peklo- větší než je teď.
  
  Maha seděla zabořená nad učebnici obrany proti černé magii a společnost ji dělala její malá přítelkyně Amani. K této neskutečně malé a nadané čarodějce si vytvořila vztah. Měla ji skutečně ráda. Amani spadla únavou hlava.
  „Amani? Jsi pěkně unavená. Běž si lehnout,“ Budila ji opatrně.
  „Co? Pane jo, já usla,“ protřela si obličej. „Ale co ty? Půjdeš už taky spát?“
  „Musím pro Snapea dodělat nějaké pojednání a zkusit si nějaké kouzla,“ řekla s nechutí.
  „Mám chuť ti říct ať se na něj vykašleš, ale vím, že to nejde,“ povzdechla si zdrceně.
  „Já mám chuť zase poslat Snapea do prdele, ale to taky nejde, takže musím se snažit, a dodělat to,“ zabručela a namočila brk do inkoustu.
  „Tak hodně štěstí a dobrou,“ popřála ji a objala.
  „Jo dík, hezké sny prcku,“ zamrkala na ni. Amani vyplázla jazyk a vyběhla po schodech do dívčích ložnic. Maha znovu zalistovala v knížce a přiložila brk k pergamenu, když Amanino místo zabral někdo další.
  „Ahoj,“ usmál se na ní tmavovlasý sedmák. Jeho oči vesele jiskřily.
  „Nazdar, rytíři, copak, že sis na mě vzpomněl,“ popíchla ho.
  „Já si na tebe nevzpomněl,“ bránil se. Maha pozvedla obočí „Já na tebe myslím pořád,“ dodal s lišáckým úsměvem.
  „Šašku,“ rozesmála se.
  „Vypadal si dost zmučeně, copak to píšeš?“ optal se zvědavě a zahleděl se jí do očí. Maha na chvíli ztratila kontrolu nad myšlenkami, pak ale zatřepala hlavou a odpověděla.
  „Že se ptáš, obrana proti černé magii je mi trnem v oku pěkně dlouho, a ještě asi bude.“
  „Zajímalo by mě proč ti vlastně nejde, trápíš se s ní už od prvního dne, pokud se nemýlím, to ti nešla ani na bývalé škole?“ Maha si skousla ret.
  „Tam jsme neměli obranu proti černé magii,“ řekla, Sean si ji nechápavě měřil. „Nerada o tom mluvím, Seane, někdy jindy... Ano?“
  „Jasně a co-“ nedořekl protože se jako duch u křesla objevil Harry. Maha si pomyslela, že dneska je zřejmě den otevřených dveří. Teď ji to ale trochu vadilo.
  „Maho?“
  „Ano Harry?“ zeptala se, se zdvořilým úsměvem.
  „Přichystali jsme ti malé překvapení,“ zazubil se. Maha vykulila oči. Nohy ji spadly z tureckého sedu.
  „Eh?“ vydala ze sebe překvapeně.
  „Na chvíli si tě zabavím,“ popadl Mahu za ruku a vytáhla ji z křesla. „Promiň kámo,“ jeho tvář ozdobil škodolibí úsměv. Sean se nezmohl ani na slovo jak zaraženě civěl na vzdalující se záda dívky.
  „Harry! Kam mě to táhneš?!“ vyhrkla Maha vyvedená z míry, že ji vede pryč ze společenské místnosti.
  „Měl jsem to udělat dřív,“ usmál se omluvně. „Jenže jsem si nebyl jistý jestli ti mám věřit,“ povzdychl si.
  „A teď už mi věříš?“ zeptala se zadýchaně.
  „Záleží na tom...“ pokrčil rameny.
  „Záleží na čem?“ nakrčila obočí a hleděla pod nohy, aby nezakopla a nevyválela se na zemi.   „Záleží na tom, jestli vůbec můžu někomu věřit, a jak moc mu můžu věřit,“ pohlédl ji do očí, pustil její ruku a začal přecházet tam a zpět.
  „Můžeš prosím tě začít mluvit tak... netajemně?“ snažila se ho zastavit, ale její pozornost upoutali dveře, které tam před chvíli nebyli.
  „Račte vstoupit,“ přidržel jí dveře a stále se usmíval.
  „Páni, no teda – páni, kde to-? Jak to-?“
  „Tohle je komnata nejvyšší potřeby, přizpůsobí se jakémukoli tvému přání, kdyby sis představovala útulnou místnost, komnata by ti ji zařídila, teď je přizpůsobená- “
  „Obraně proti černé magii,“ otřepala se Maha nechutí, když procházela kolem dlouhého regálu s knihami. „Ona mi nedá nikdy pokoj,“ otřepala se znovu. „Proč jsme tady?“
  „Napadlo mě, teda napadlo Hermionu, že bych ti mohl s obranou pomoc,“ zrudl.
  „Wow, chceš mi pomoct?“
  „Jo- jo chci ti pomoct,“ přikývl.
  „Já nevím co na to říct, teda, já děkuju, to je... úžasné, vážně... Kdy začneme?“
  „Co třeba hned teď?“ navrhl. Maha poskočila radosti.
  „Jdeme na to!“
  
  xXx
  
  Maha letěla vzduchem a zastavila ji až polička knih, která se ji sesypala na hlavu.
  „Maho!“ vykřikl zděšeně Harry.
  Maha se s bolestí škrábala na nohy a přitom peprně nadávala, takže se zase složila k zemi. Harry k ní přiběhl a začal se omlouvat.
  „Harry to je dobrý, neřeš to...“ znovu se snažila postavit a setřít slzy, které ji vyhrkli po nárazu. Harry ji ale přitlačil k zemi.
  „Pořádně jsem s tebou třísknul, lež na chvíli. Promiň, to kouzlo mi ujelo. Asi bych si měl pro příště představovat vypolstrovanou místnost.“
  Maha si poslušně lehla a zhluboka dýchala, měla pocit, že si vyrazila dech.
  „Takže jsi nade mnou ještě nezlomil hůlku?“
  „Učil jsem horší,“ pokrčil rameny. Maha se na něj nedůvěřivě podívala. „Myslím...“ dodal.
  „Oh, ne“ zaúpěla, „jsem v pytli.“
  „Jo, když si budeš pořád říkat že to nezvládneš...“ zamračil se a postavil se. Maha ho napodobila. „Panebože, já ti rozbil hlavu...“ vyhrkl když si všiml krve která jí začala stékat po krku. Maha si sáhla na týl.
  „Au,“ řekla překvapeně, a vyděšeně hleděla na zkrvavenou ruku.
  „Musíme na ošetřovnu, na přidrž si to u rány...“ podal jí kus látky která se objevila na stole vedle něj. Maha poslechla, začínala cítit malátnost.
  „Já tam asi nedojdu, motá se mi hlava a mám pocit, že sebou zas seknu, musíme chvíli počkat...“
  „Nebudeme čekat,“ zaprotestoval, „podepřu tě.“
  „Dobře, jak je libo, ale moje rovnováha má na kahánku, když mám hlavu v pořádku. Nechci vidět co se stane až...“
  „Si děsně ukecaná, zavři pusu a pojď,“ ukončil její žbleptání a táhl ji ven z komnaty. V půli cesty Harrymu připadalo, že Maha ztrácí vědomí. Protože se dívka čím dál tím méně snažila zvedat nohy a hadr, který byl prosáklý krví ji spadl na zem. Pohlédl na odhalenou ránu a mírně se mu zvedl žaludek. Tohle bude ještě dlouhá cesta. Vzal Mahu do náruče, nebylo to nic lehkého (nebyla nic lehkého)... Vůbec se to nepodobalo tomu co viděl v mudlovské televizi. Tam hlavní hrdina vezme dívku do náruče jako by byla pírko... Harry zatřepal hlavou, asi Maze jen křivdí, vždyť jsou to jen filmy... Nebo ti herci mají super sílu.
  „Maho, prober se, prosím...“ skuhral Harry a zabočil za roh. Pohled na chodbu před ním ho ohromil. Hemžila se totiž studenty s kufry, kteří se překřikovali jeden přes druhého a profesoři se je snažili sjednotit.
  „Pottere! Co se jí stalo!?“ vykřikla profesorka Mcgonagalová a prodírala se s děšeným výrazem na tváři mezi studenty. Její hlasité zvolání upoutalo pozornost, několika lidí. Jeden z nich se nevěřícně zaměřil na bezvládnou dívku.
  „Sakra,“ přiběhl k Harrymu, „co to zase prováděla?“ pohladil jí po hlavě. Harry ucukl.
  „Kdo jsi?“ měřil si ho nedůvěřivě a pomalu se od něj oddaloval.
  „Derick, její kamarád...“
  
  xXx
  
  Jauvajs, hlava se mi zamotala a najednou se mi ztratila pevná půda pod nohama. Což není vůbec příjemné, mimochodem kdyby to někoho zajímalo...Uvědomila jsem si, že nahlas blábolím a komolím věty, které měli vyznít jako omluva. A pak černo... To, že mi Harry nabídl doučovaní bylo perfektní, ale asi nepočítal s tak velkými komplikacemi. Moje tělo zaregistrovalo, že mě kdosi pohladil, ale k probráni to nestačilo.
  „Enervate.“
  „No teda, asi jsem si pořádně nabila,“ zamumlala jsem, když jsem rozpoznala osoby, které se nade mnou skláněli. „Nebo jsem se pomátla.“
  Jo jsem blázen.
  „Ty seš cvok od narození, Sáro,“ zazubil se na mě můj nejlepší přítel.
  „Dericku? Takže se mi to nezdá? Co tady -“ moje otázky byli přehlušeny mě už dobře známým hlasem.
  „Slečna potřebuje klid, zítra bude na povídaní dost času,“ vystrkovala Dericka a Harryho ven z ošetřovny... To se mi moc nelíbí. Nadechovala jsem se k protestům. „A vy slečno, šetřte dechem a vypijte tohle.“
  Sklapla jsem a vypila obsah sklenice, hmm sladké sny...